Vysokoškolský hnus

9. února 2013 v 20:34 |  výkřiky do tmy
Včera jsem byla vrátit kamarádce skripta. Při té příležitosti jsme zašly na jedno a rozhovořily se o zkouškovém. Škole. Spolužácích. A vlastně jsme zjistily, že jsme se docela rozčílily. Proč? Úrovní školství. Která by možná nemusela být tak špatná, ale podkopává ji i samotný přístup studentů. Mnohem více, než systém, který je tu nastaven. Možná to nebude všude takové, třeba jen u nás na škole, nevím. Ale nedělala bych si iluze, že jsme takovou vyjímkou. Původně jsem chtěla napsat článek se všemi svými poznatky a pořádně se vyvztekat (třeba k tomu někdy dojde), zatím ale uvedu jen pár "hlášek" ze studentského života. Pochází z úst mých spolužáků. Vyřčeny především letošní semestr (tzn. zimní semestr třeťáku).

Slečna šla na zkoušku z makromolekulární chemie (tu, kde pán prohlásil, že to dává každému… a je to pravda… resp. byla - do návštěvy té dívky). Nějak nevěděla. Pán, který to dává opravdu každému se jí snažil pomoci:
Pán: "Tak jak vypadá ethyl?"
Dívka: "No, nevím..."
Pán: "Dobře, tak jednodušej. Jak vypadá ethan?"
Dívka: "Nevím."
Pán: "No tak úplně jednoduše. Jak vypadá methan?"
Dívka: "Hmmm... CH3?"
Pán (je to pohodář... v tomto bodě bych asi i já, jako největší flegamtik dívku vyhodila... ne ze zkoušky, ale z okna... a to i přesto, že tam jsou v nich mříže): "No, tak kolika vazný je uhlík?"
Dívka: "No... tří?"
Již v první hodině organiky na základce se děti učí, že uhlík je čtyřvazný. A říkanku "methan, ethan, propan, butan...". Dobře, základka byla dávno. Ale určitě to brali i na střední. Dobrá, i to už bylo dávno. Ale měla by za sebou mít přednášky (to že nemá zkoušky je její boj) z anorganické chemie I, anroganické chemie II, organické chemie, analytické chemie a případně fyziky polymerů (převlečená chemie) a navíc je prostě na chemičárně. A řekne toto. Snažili jsme se včera přijít na to, jestli je horší toto, nebo hláška jiné mé spolužačky o tom, že kyslík je šestivazný. Ne, nejhorší je, že i takovíto lidé jsou ve třeťáku a patrně dostudují (jednoho dne). Ale teda zas na druhou stranu obdivuji, jak neskutečně rezistentní musí být, že i po takové dlouhé době na chemické škole to zvládne nevědět.

Jiná dívka zase prý vznesla dotaz: "A kolik má milion nul?". Mimochodem ta samá, co se po 7 letech studia graficky zaměřených škol, zeptala na "A jaký je rozměr A4?".

Chápu, každý se občas splete. Neví. Je zmaten. Neříkám, že ne. Taky se mi to stává. Často. Za svůj poslední fail s kohezí a adhezí bych se od zkoušky vyhodila. Ale jsou prostě věci, které už přesahují všechny meze. A to teda především ta, co takoví lidé dělají ve třeťáku.

A taky že se ještě vztekají, že ty zkoušky nedávají. Ale není to jejich chyba. Pravda, oni se sic neučili, ale tak přece snad ten učitel je mohl nechat opsat si přípravu na zkoušku na chodbě, ne? Když už si vytiskli ty přednášky, tak ať k něčemu jsou.

 

Noční problémy dětí z periferií

27. října 2012 v 11:33 |  zaujalo mě...
Nevím jak v jiných městech, ale třeba v Pardubicích se obecně potýkám s problémem nočních spojů MHD. Pavdou je, že třeba v takovém Zlíně jsem tyto peripetie nikdy nezažila. Noční provoz je sic omezen, ale pořád trolejbusy jezdí celkem obstojně a za stejnou cenu, jako ve dne. V Pardubicích, kde je o 10 000 obyvatel více a sídliště jsou docela vzdálena od sebe, je tomu jinak. Jezdí tu, pravda, noční linka (mimochodem s příplatkem, oproti běžnému dni, ale tak to by ani tak nevadilo), ale ve velmi sporých intervalech a navíc sic objede celé město, i do nejzapadlejších koutů, ale protože jsou na to ty autobusy pouze 2 (ano, fakt jen 2!), tak vskutku na směr, který by člověk potřeboval, musím většinou čekat natolik dlouho, že výjde lépe jít pěšky. Nemluvě o zálibě pardubických řidičů MHD nedodržovat jízdní řády a to buď tak, že jedou přehnaně brzo a nebo se značným zpožděním. Ale ano, mám to z centra asi půl hodiny, což není žádný problém, a chodím téměř výhradně pěšky, ale přeci jen, o bezpečném se potulování nočními Pardubicemi si nejsem tak úplně jistá. Respektiva byla jsem, ale pouze do chvíle, než nás s Terkou asi měsíc zpátky celkem nemile překvapil kolemprojíždějící cyklista, když jsme se parkem vracely z čajovny. Jo, nic se nestalo, šáhl na zadek a odjel, ale přeci jen to není úplně běžné chování cyklistů. Z těhto důvodů jsem tedy při návratu v noci z města přestala chodit po cyklostezkách a parcích, ale raději jdu po hlavní cestě. Provoz není v noci tak hustý, aby mě mohlo něco přejet a občas se dá i něco stopnout. To je jedna asi z nejlepších možností dopravy v noci. Ale samozřejmě též to může evokovat trochu obavy. Na to je pak nejlepší stopovat taxikáře, kteří člověka zadarmo těch pár metrů popovezou, když mají dobrou náladu. Pravda, ne vždy je to úspěšné, například tuším ve středu v noci jsem opět šla po hlavní směrem od nádraží (u nějž je mimochodem místní dost profláklá, a ve středy navšetěvovaná, diskotéka) a náhle kolem mne projelo auto vesele naladěných chlapců, otevřely se dveře a někdo po mně hodil nějáké cédéčko (vypálené, poškrábané, pouze s nápisem K. - ano, taky mě zajímal jeho hudební vkus). Ale pořád lepší než úchylný cyklista, žeano. Nicméně proč to vlastně celé píši - včera, respektive tedy dnes, jsem se zase vracela, kolem třetí v noci, směrem domů. Noční linka nejela, nikde nikdo, tak jsem klasicky zvolila hlavní cestu. Žádné projíždějící auto, pohoda. Jen v protisměru jeli policajti, kteří když mě míjeli, trochu zpomalili a jeli dál. Ovšem pak se na kruháči otočili a zamířili mým směrem. Pravda, asi se nemá chodit po cestě, když můžu jít o kousek dál parkem a proplétat se setmělým sídlištěm, ale po chodníku, no ale tak nedá se. Prostě jsem šla po silnici. Takže jsem se obávala, že zastaví a nadají mi. Z části jsem měla pravdu. Zastavili. A prý že kam jdu a jestli mi nemůžou pomoci a hodit mě tam. Nepotřebuju taxík na státní útraty, ale když se nabídli… konečně se, alespoň pro mě v té chvíli, jejich heslo "pomáhat a chránit" naplnilo. Bylo to od nich moc hezké. Chápu, stejně se při těch povinných nočních projížďkách městem asi nudí, ale i tak. Ale jela jsem policejním autem a to jsem ani nic neprovedla (což je zvláštní), heč! A zjistila jsem, že zadní dveře zevnitř nejdou otevřít (což dává smysl). Co z toho ale plyne? Že dopravní podnik by opravdu mohl posílit své chabé spoje, obzvláště když jsou Pardubice plné individuí (a to jsou i ve dne tedy) a že policajti nebudou zas až tak špatní, jak se o nich traduje.

Harakiri in da Prague

25. října 2012 v 16:03 |  akce...
Když se rozpadli System of a Down, samozřejmě jsem se zajímala, jak je tomu s členy dál. Poslechla jsem si sólové CD Serje, tenkrát nově vycházející Elect the Dead, a album Scars on Brodway (kde hráli Daron a John). Ani jedno z toho nebylo špatné, ale nikterak nenadchlo. Až s postupem času jsem se opět dostávala k Serjovi, ale spíše náhodně, než cíleně. Nicméně když jsem se dozvěděla, že bude v Praze, řekla jsem si, že by možná stálo za to shlédnout, jak to s ním vlastně vypadá. Inu učinila jsem tak.

Když jsem byla v Lucerně na Mansonovi (furt se němůžu smířit s tím krásným sálem, v němž se pořádají tatko rocková zvěrstva), fronta u vchodu se táhla zhruba k Starbucks. V podobný čas se na Serje čekalo až téměř u Marks'n'Spencer, což v praxi znamená, že účast byla vskutku požehnaná. A navíc překvapující bylo složení návštěvníků. Nejen očekáváná kategorie rockových fanoušků, ale i starší paní (ta babička v pogu byla úžasná), paní, které možná soudě dle outfitu, chtěly jít na ples a spletly si datum, malé děti, chlápkové kolem padesátky a podobně.

Každopádně vnikla jsem do sálu, vybrala si nejlepší místo (možná jsem již stařec, že jsem se netlačila v pogu v první řadě, ale šla nudně do lože, ale zase tak luxusní výhled za to vskutku stál) a čekala. S astronomickou přesností začala v 19.30 Viza, která však po 20 minutách skončila. Jaké bylo mé překvapení, když po pauze místo Serje přišla opět Viza. Tentokráte ale v rozšířeném složení. Nicméně byli výborní. Až se to nesluší říci o předkapele, ale vskutku. Dokonce jsme začali váhat, zda-li je vůbec dokáže Serj překonat. Napříkald takový chlapec v bílém tílku, který hrál na bicí/perkusy/tamburínu a taky zpíval, tančil a neúnavně poskakoval byl vskutku neuvěřitelný. I ostatní čleové kapely se na něj občas nevěřícně dívali. Ano, takové nasazení se fakt jen tak nevidí. Každopádně ve 21.00 již oficálně předkapela skončila a nastala, dle mého až zbytečná, půlhodina čekání. Ale poté se již setmělo a vběhli chlapci z doprovodné kapely, následováni dobře nalazeným Serjem, který se postavil na svůj koberec ve středu pódia a spustil smršť, respektive Figure it Out. Poté krásný pozdrav v češtině, pozastavení se nad výzdobou sálu a Cornucopia. Každopádně tedy playlist, který jest uveden pod článkem, byl složen především z písní z Elect the dead (mimochodem, má-li někdo 9 minut času, vřele doporučuji promo video k tomuto albu) a Harakiri (název je prý metaforou k tomu, kam to tady všechno směřuje a jak to tu vypadá). Kupodivu z Imperfect Harmonies, toho zas tolik nezaznělo, ale to nevadí, obecným názorem totiž je (a já souhlasím), že výše zmíňená dvě alba patří k těm zdařilejším. Co ale bylo zajímavé, byl styl, s nímž Serj skladby podával. Nejen zběsilé taneční kreace běhm písní, ale i proslovy mezi nimi. Nemyslím jen "What a beautiful people! What a beautiful Praha! What a beautiful beer!" či "fucking awesome to be here with you guys" (které asi říká všude, ale nevím proč, člověk mu to tak nějak věřil) ale především to, jak vyjadřoval své názory. Své rozčilení nad současnou situací v politice, ekonomice, válkami, nakládáním s přírodními zdroji a podobně. Samozřejmě, nic jiného by od něj člověk ani nečekal, neb to, že jej tyto věci velmi trápí je patrné snad ze všech textů (a bylo i z textů SOAD, ale tam ho patrně ještě krotili :) ). Ale líbilo se mi, že si na nic nehraje a vskutku dává najevo svůj názor. Překvapil. Velmi pozitivně. A nejen tímto. I po hudební stránce byl strhující. Na studiových albech je totiž patrné co všechno se svým hlasem (a nejen tím, jeho multiinstrumentálnost je nevídaná) umí a jak široký má rozsah. Z téměř hardcorového vřískání hned skočit do příjemného uklidňujícího a milého zpěvu, následně do agresivního mekotu a pak okamžitě napodobit ženský hlas. A bylo až neuvěřitelné, že toho samého byl bezchybně schopen i na živém koncertě. Obdivuhodné. Stejně jako jeho nasazení, s nímž celý koncert odzpíval a odtančil. Až se člověk divil, čeho je takový nanápadný strejda v modrých riflích, teniskách a ve vytahaném hnědém triku schopen. Nebylo potřeba žádné show a speciálních efektů, Serj vše zvládl obstarat sám jen se svým mikrofonem, případně kytarou a samozřejmě výbornou kapelou za zády.

Na každý pád, koncert to byl výborný. Strhující. Už jsem toho viděla dost. Nejen koncerty kapel, jež mám vskutku ráda a jejich tvorbu mám naposlouchanou (Korn, Rammstein, Franz Ferdinand, Placebo) ale třeba i vystoupení takových těch obecně profláklých jmen (Anti-flag, Bullet for my Valentine, Ska-P, Cancer bats, Marylin Manson, Iggy Pop, Napalm Death… ). A nutno uznat, že Serj (a to jsem ani neznala texty, neměla jej kompletně naposlouchaného a nepatřil mezí mé srdcové záležitosti) se řadí na samý vrchol žebříčku toho nejlepšího, co jsem měla možnost shlédnout. Fakt. Fucking awesome.



Další články


Kam dál

Reklama